Stalo se vám někdy, že se vám nějaký životní okamžik vryl do paměti a pak se k vám vracel, stále a stále, i dlouhá léta po té…?
Vzpomínka z hluboké minulosti je najednou zase tady, je živá, a vy máte možnost vrátit se do doby, kdy jste ji prožili. Stačí k tomu úplná maličkost, závan větru, vůně, světlo, počasí, zvuk. Nebo najednou prostě přijde určitý stav vědomí, který tu z čista jasna je, a vy nevíte proč. V tu chvíli zažijete ty stejné pocity a emoce jako dřív. Jako v době dávno minulé. Stáváte se zase na okamžik dítětem…vracíte se na dávno neexistující místa.
Jsou to většinou vzpomínky prosté, nedůležité, nepodstatné… ale přes to krásné. Když jsem nedávno uspávala Amí, staly se mi dva podobné flashbacky. Jsou z mého dětství. Chtěla bych je zde popsat, třeba vám něco připomenou…
1.
Je po obědě a prý musím jít spát. Mám na sobě tričko s jahůdkama, které se mi děsně líbí. Venku je nádherně, slunce se opírá do záclon, které vlají v jemném průvanu. Vánek z oken mě chladí… až se mi dělá husí kůže. Vůbec se mi nechce spát. Mám ohromnou radost ze života! Chtěla bych řádit, skákat jako blázen. Chtěla bych tancovat, točit se dokola, aby mi vlály vlasy…nakonec si ale stejně lehnu do peřin. Obepínají mě kolem těla jako něčí náruč. Nejdřív mě studí, ale pak začnou hřát. Svět se najednou zpomalí. Uvědomím si, že jsem přece jen asi malinko unavená, zvolna zavírám oči a vnímám teplo i chladivý vánek vanoucí z oken… a pomalu se propadám do říše snů.
2.
Je prosinec, ale venku panuje spíš listopadová nevlídnost. Prší, je tma, ve vzduchu je cítit tlející listí. Zrovna jsme se vrátily s mamkou z procházky a prý si půjdeme na chvíli lehnout. Nechce se mi, a tak maminka řekne, že půjdeme spolu. Jen na chvilku…na gauč. S tím souhlasím. Venku je taková tma, že mám pocit, jako by ani nebyl den, ale spíš pozdní večer. Maminka rozsvítí svíčku v aromalampičce a tmavým obývákem se začne linout vůně jehličí. Ležím s maminkou na gauči a sleduji mihotavý plamínek svíčky, zatímco maminka mi vypráví o tom, že brzy budou Vánoce. Zavírám oči a všechno si to představuji. Jak budeme péct cukroví, jaký asi budeme mít stromeček… jak přijde Ježíšek… a v bezpečné maminčině náruči…usínám…
Jsem člověk, který raději hledí do budoucna. Užívám si života tak, jak plyne a nežiji minulostí. Aspoň zatím. Trochu mi uniká, k čemu tyto flashbacky vlastně jsou.
Ale jedno je jisté… jsou krásné…a hřejí.