Čas letí jako splašený kůň. Ani se mi nechce věřit, že tomu našemu “miminku” budou brzy dva roky. Vím, že spoustu žen by teď podotklo, že tohle ještě nic není…
“Csss! Vždyť je ještě malinká! Počkej až jí těch roků bude 18!” úplně to slyším…
Ale i tak se dojímám! Je to přeci nedávno, co jsme řešili problémy s lezením, chozením… a najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, je z ní malá holčička.
Za ten poslední rok Amí urazila ohromný kus cesty. Je neuvěřitelné, jak rychle se děti v tomto věku učí. V druhém roce života začala Amí chodit, běhat, je neustále v pohybu.
Uvědomuje si své vlastní “JÁ”. S tím souvisí i to, že se učí pracovat s emocemi. Její bezprostřední projev radosti je vždy úžasný zážitek.
To vám najednou na ulici zvolá: “Jupí hašiši!” Etě hašiši!?”
Né, s hašišem to nemá nic společného, to má Amálka jen radost z projíždějících hasičů. Výlevy vzteku už tak roztomilé nejsou, ale bohužel ty k tomu asi také patří…
Jsou jí teprve necelé dva roky, ale chce dělat všechno jako dospěláci. Jíst příborem, mýt se, oblékat, nakupovat… jen nočníku se vyhýbá obloukem. A tak na něm častěji sedí její oblíbení plyšáci než ona.
V posledním půl roce se Amí zdokonaluje ve vyjadřovacích schopnostech. Nová slova a informace nasákává jako houba a velmi často je dokáže ihned použít. Objevuje krásy řeči, a těší se z toho, že je schopna si o věci říct a vyjádřit se. Ví, že jsou slova, která jsou pro ni významná a některá zase méně. Pozitivní sdělení nadšeně přijímá (třeba, že jí čeká něco dobrého k snědku), negativní vesele ignoruje a dělá, že je neslyší (třeba, že půjde na zbytek cesty do kočárku). Poslední dobou ale přišla na to, že skrze řeč může dirigovat své rodiče a to si užívá náležitě.
Jako třebas včera na vycházce…
“Máma bežko tam!” ukazuje malým prstíkem, kam mám běžet.
“Táta bežko tam! Pojď!” hecuje zas tátu.
My poslušně běžíme jako správně vycvičení rodiče, zatím co malý trenér se tváří krutopřísně a nepřestává nesouhlasně šermovat rukama, kam že to máme běžet.
Když něco Amí chce, umí být opravdu neodbytná. Tak dlouho hučí a zvyšuje při tom intenzitu svého hlasu… až si jí chtě, nechtě všimnout musíme. Nejvíc k tomu samozřejmě dochází, když spolu s Tomem potřebujeme něco nutně probrat, nebo se na něčem domluvit.
“Mami, pojď! Mami POJĎ! MAMI POJĎ! MAMI POJĎ!!!” tahá mě silou od řešeného problému celou svou vahou. Visí na mé ruce jako prkno div neupadne, ve snaze odtáhnout mne od mého problému, k jejímu “problému”. Většinou se jedná o to, že nemůže něco najít. Odvleče mě do pokoje a ostentativně zvolá:
“Dudu kde jsi???” nebo “Kájí, kde si?” to znamená, že mám kleknout na kolena a danou věc IHNED(!) najít.
A co víc? Teď objevila kouzlo vyjednávání. Malá ukázka jednoho z našich četných rozhovorů:
“Amí? Půjdeš do kočárku a pak, MOŽNÁ, půjdeme na hřiště ťapy.”
„Jóóó ťapy!“ Slovo kočárek jakože přeslechla…
„Né ťapy! Půjdeš nejdřív do kočárku.“
„Ťapy?“ (hufff…tomu říkám domluva)
No a když něco nepovolím, hned jde zkusit tatínka. Velmi rychle pochopila, že vyplatí to aspoň zkusit…za zkoušku nic nedá… a navíc to velmi často vyjde!
Z vyprávění se může zdát, že komunikující batole, je spíš pěkná otrava. Ale tak to není. Většinou je to hlavně legrace. Je to sladký a kouzelný. Když se k Vám přitulí a něžně polohlasem vzdychne “Maminko…” nebo “Tatínku…” člověk by se láskou rozplynul. A ty její hlášky! No… o tom Vám ještě budu vyprávět!