Byl tu den odjezdu. Míra stresu stoupla na maximum a v hlavě se mi točil kolotoč činností, na které bych rozhodně neměla zapomenout. Dokoupit potřebné, dobalit nezbytné, uklidit, vyjíst ledničku, zalít květiny, vynést odpad…Nezapomněla jsem na něco?
Ach ano, ještě kartáčky na zuby! Otevřela jsem po stopadesáté kufr a najednou jsem si všimla něčeho, co by uvnitř opravdu nemělo být…
“Co to je? To snad ne…? Ta bába princmetálová!!!” pomyslela jsem si.
Prodavačka kufrů nám včera přes své ustavičné povídání, jaksi zapomněla vyndat magnetický čip proti odcizení! To je snad zlý sen…!
Skutečnost, že těsně před odletem budeme muset udělat zastávku v obchodním centru, mě dojímala takřka k slzám. Na druhou stranu jsme se báli, že by nám ta věcička mohla při bezpečnostní kontrole pořádně zatopit. Začali jsme tedy vymýšlet, zda se toho nemůžeme zbavit nějak svépomocí. Tom našel i video návod, ale mělo to háček.
“Čip může obsahovat inkoustovou kapsli, která může při nevhodné manipulaci prasknout…” četl Tom na internetu. To nás docela odradilo…a tak jsme tam nakonec opravdu museli.
Co vám budu povídat, mé cholerické já bylo v tu ránu jako na koni. Cloumal se mnou vztek a byla jsem rozhodnutá, to té paní pěkně vytmavit. Když jsem jí ale viděla, jak se nám asi 10x omlouvá, vyměkla jsem. Chybu může udělat každý…
Na letiště jsme i tak dorazili s rezervou, zanedlouho jsme šli k odbavení, kde jsme odevzdali dva naše velké kufry a kočárek. Bezpečnostní kontrola proběhla s menším zádrhelem, oba jsme s Tomem byli kontrolováni na výbušniny. Že by má výbušná povaha vykazovala až takto zjevné známky???
Pro Amálku to bylo dlouhé. Takové prostoje, úřední formality… to je prostě nuda-šeď, nic pro ní. A tak se všemožně snažila nám to trochu oživit. Podlézala turnikety, zdrhala pod pásky oddělující frontu… Spokojená byla až poblíž Gatů, kde byly dětské herničky. Tam se jí líbilo náramně. Čas díky tomu rychle utekl a brzy jsme byli v letadle. Na vzlet jsme trochu čekali a Amálka se ho ani nedočkala, protože mi “vytuhla” na klíně. Už byla hodně unavená. Má radost z naděje, že let prospí ale netrvala dlouho. Probudila se po 20 minutách s naprosto hroznou náladou. Nechtěla sedět, chtěla pochodovat, dělala si ze mě prolejzku. Upokojil ji až Bing a objednané hranolky.
Letiště v Barceloně bylo zaplivané a celkově docela nepřehledné. Kdybych byla sama, tak se tam se svým orientačním nesmyslem ztratím, ani nemrknu.
Let jsme přečkali docela v klidu a teď nás čekala ta nejnáročnější část naší cesty. Najít stanoviště společnosti, která měla zprostředkovat náš tranfer do hotelu. Jeli jsme sice s cestovkou, ale služby delegáta v ceně nebyly. To jsme věděli už dopředu. Měli jsme v ruce instrukce, podle kterých jsme se řídili a díky skvělé orientaci mého muže, jsme stánek našli na první dobrou. Dostali jsme info, kde máme čekat na bus a po nějaké době jsme se tam šli přesunout. Tom chudák táhnul těžké kufry a kočárek, já měla malý kufřík a Ami.
Bylo už skoro 19:45, čas našeho odjezdu, přes to na zastávce nikdo další nebyl… to nám bylo podezřelé. Tom se běžel ke stánku znovu zeptat, kde že to máme čekat. Ano, samozřejmě, jsme byli na špatném místě! Ke správnému stanovišti jsme k naší radosti, stihli doklusat včas i s naší bagáží. 🙂
Paráda, máme vyhráno. Zbývá jen 30 minut a budeme si spokojeně mlaskat u večeře! Jsem si myslela… 😀
Hodina jízdy uběhla, Amí začala protestovat a já začala tušit, že je něco špatně.
“Tome, kdy už tam jako budem?” zeptala jsem se nervózně…
“No, zdaleka tam ještě nejsme. Podle mě to bude trvat ještě tak minimálně půlhodiny”
“Cože? Jakto půl hodiny? Vždyť na té cestovce psali, že je to od letiště jenom 30 minut!”
“No, tak to bohužel ani omylem.”
Amálka se kroutila, vrzala, už ani Bing jí netankoval. Byla k smrti utahaná, ale usnout to ne. Na mém klíně už nebylo pohodlno. Taky na něm už dneska proseděla 3,5 hodiny, což byl na ní výkon přímo úctyhodný. Hrozně se na mě potila…a já se začala dostávat opět do fáze tichého zoufalství.
Bylo kolem 21:30, když jsme v autobuse osiřeli… Všichni už byli odvezeni do svých cílových destinací, jen my ne! Do hotelu jsme konečně dorazili v 21:50, až po 2 hodinách jízdy (místo avizovaných 30 min.). Vyčerpaní, otrávení, hladoví.
Pohotový pan recepční nás ihned odvelel do místní restaurace, kde jsme měli pouhých 5 posledních minut na to, se navečeřet.
Měli jsme hlad jako vlci. Začala jsem zmatečně pobíhat po restauraci jako Mr. Bean o Vánocích. Nakonec jsem vzala hned to první, co mi přišlo pod ruku. Suché těstoviny a kousek pizzy. Výběr byl o dost pestřejší, ale můj mozek už jednal poněkud zkratkovitě. Sedli jsme si s Amí ke stolu a pustili jsme se do jídla. Kultura stolování, kterou jsme tam předváděli, by se dala zařadit do doby kamenné. Hladově jsme hltali, a Tom přestal dokonce i kousat. To dělá vždy, když má hlad. Najednou se jídlem “přicpal”, nemohl mluvit, vrhnul na mně jen nepřítomný, vyděšený pohled. Začalo mu cukat pravé oko a já si myslela, že snad bude po něm. Nevěděla jsem co mám dělat, ptala jsem se, zda ho mám praštit do zad, nebo co??? Naštěstí se po chvíli sousto uvolnilo, Tomovi se ulevilo a krize byla zažehnána.
“A dost! Chci domů!” honilo se mi hlavou. “Mám já tohle za potřebí???”
Tohle byla prostě poslední kapka. Vše za poslední týden se nakumulovalo a hrozilo, že bouchnu jak papiňák. Jestli to takhle bude pokračovat dál, tak se tu zblázním!
Zachránilo nás, že už byl pozdní večer a šlo se spát. Probudili jsme se do zataženého, ale přes to krásného dne. Čekalo nás totiž moře, bazén a deset dní dovolené!
Takže slovy Amálky… „Pět – Osm – Deset TEĎ!”* Naše dovolená právě začíná!
*odpočet 3-2-1-TEĎ!, poněkud upraven naší Amálkou