Dnešek se vážně “povedl”. Jeden karambol za druhým…vztek, smutek, slzy… i tohle je součástí všedních dní matek a otců na rodičovské. Jsou zkrátka dny, kdy bych si nejraději od té rodičovské “dovolené” vzala DOVOLENOU! A nebo se alespoň zavřela na chvíli do temné komory, kde na mě nikdo nebude mluvit, nikdo po mě nebude nic chtít a budu tam chvilku v tichu a klidu, jen sama se sebou.
Možná to zní jako kdybych propadla šílenství a hysterii. Nebo si říkáte: “Není labilní?”. Možná vážně jsem(?).
Ale jsem přesvědčena, že každá máma takový pocit někdy zažije…
…když je toho na ní už moc…
…když má pocit, že na ní už všechno padá…
…když není po ruce někdo, kdo by jí ulehčil…
…když se to prostě nepovede…
Někdy je to zkrátka už náročný slyšet za den tisíc otázek a na všechny v klidu odpovídat.
Je těžký něčeho dosáhnout a druhý den se vrátit zase na začátek.
Je únavný být pořád v pozoru a být připravena na každou situaci.
A je na palici být nonstop ve střehu a hasit průšvihy, odvracet krize, snášet nevraživé pohledy okolí a tak dále. Jsem jen matka, ne superman!
Řeknete… kašli na to. Vždyť je to jenom blbost. No a co? No, tak se vzteká, tak ji nech a na ostatní lidi z vysoka kašli.
Jenomže v tu chvíli se prostě život nejeví sluníčkovej. Nejste ani trochu nad věcí. Jen se to zaťatými zuby snášíte a snažíte nevyštěknout. A nepokousat.
A ta situace kulminuje a kulminuje… a čím více se držíte, (aby jste byla ta dobrá matka z příruček, která vždy zachovává klid a slunce v duši) tím více jste blíže k vybuchnutí. A to pak můžete způsobit ještě větší katastrofu.
Tak co je lepší? Držet své emoce na uzdě, nebo je nechat plynout, aby nezpůsobily ještě větší šrámy? Toť otázka.
A aby toho všeho nebylo málo, přidá se šílená únava. Nejradši by jste padla do postele na znak a v tu ránu by jste spala jako zabitá. A nebo ten čas, který dítě prospí věnovala tentokrát sobě. Trochu se seberealizovala, zařídila se pro sebe, nabrala druhý dech na to, co se bude dít po tom… Jenomže…
Jako na potvoru tou energií, která vám chybí, disponuje vaše dítko, které Vám po osmi hodinách bdění rajtuje na hlavě, dělá stojky, skáče po posteli a odmítá ležet!
No v tu chvíli máte chuť křičet! Proč zrovna já vyfásla tohle dítě, které spánek považuje za něco naprosto zbytečného?
Včera nespala odpoledne vůbec. S manželem jsme mysleli, že aspoň budeme mít po několika měsících volný večer pro sebe. A houby!
V devět hodin Amí zahlásila: “Eště tany!”
Zkrátka “Noc je ještě dlouhá mámo, jde se pařit!”
Nakonec Amí usnula až v půl desáté a celý večer “pro sebe” jsme napjatě sledovali její velmi pohyblivý spánek na kameře chůvičky a trnuli, zda spadne či nespadne z postele.
Všechny dny nejsou takové. Valná většina není. Ale když to přijde…stojí to za to! Místo spaní jsme se dnes šly projít a za dvě hodinky zkusili uspávání znovu. A vyšlo to.
Když usnula, stala se zase tou nejroztomilejší bytostí na světě. Nedalo mi to a musela jsem jí jemně políbit aspoň na ručičku. Všechno zapomenuto. Prozatím.
A jede se dál…