Být oblíbencem je fuška.
Oblíbeným plyšákem jakbysmet. A Kájí je toho důkazem.
Když Amálce minulé Vánoce Ježíšek nadělil bílého, huňatého králíčka, nikdo* netušil, jaké přátelství se brzy zrodí. Amí velmi záhy začala svého králíčka vyhledávat, upřednostňovat a dala mu dokonce i jméno: „Kájí“. Od té doby je Kájí plnohodnotným členem naší rodiny a logicky tedy musí být u všeho. Chodí s námi ven na procházky, na nákupy, stoluje s námi, dohlíží na koupání, učí se s Amí na nočník (ne, zatím v něm neskončil) a samozřejmě s námi spinká. Kájí zkrátka není jen obyčejný plyšák. Je to taneční partner, ošetřovatel, kamarád a parťák pro každou špatnost.
Později Amí do své plejády oblíbenců přibrala ještě další dva plyšáky, kuřátko „Koka“ a medvídka „Bruma“. Ale Kájí je prostě jednička. Když jde takříkajíc „do tuhého“, Koko ani Brum Kájího nedokážou nahradit.
To jsme poznali, když jsme Kájího omylem nechali doma. To byl průšvih s velkým P! Trnuli jsme hrůzou, co se bude dít, až se po něm bude ptát a my jí budeme muset sdělit tu smutnou zprávu! A ta chvíle samozřejmě přišla. Neobešlo se to bez slziček, ale nakonec to dopadlo lépe než jsme čekali. Spokojila se s tím, že Kájí na ní čeká doma a určitě se brzy shledají. To „brzy“ trvalo asi 3 dny, takže když jsme opravdu dorazili domů, bylo to velmi dojemné shledání.
Noční můra číslo dvě pro nás je, že Kájího necháme venku. Pravděpodobnost, že se to opravdu stane je celkem vysoká, protože ho s sebou taháme opravdu všude.
Zatím se to stalo bohužel 2x! Scénář byl vždy stejný.
Amí si hrála, že je Kájí miminko a vozila ho v půjčeném kočárku kolem dětského hřiště. A pak přišel déšť. Rychle jsem zabalila všechny saky paky, popadla Amí a běžely jsme domu.
Bez Kájího.
Poprvé jsme na to přišli docela brzy, chrabrý rytíř tatínek zaběhnul na hřiště a Kájího z kočárku vysvobodil. Ale podruhé tam Kájí zůstal celý půlden!
Vzpomněla jsem si na něj, až když jsme šli spát. Statečný zachránce se tentokrát musel převléknout z pyžama a vyzbrojit se svítilnou, aby Kájího našel. Když klaply dveře, úplně mi bušilo srdce napětím, jestli ho nese či ne. A nesl… naštěstí…
Pro případ, že by se Kájí opravdu ztratil, jsme pořídili jeho dvojče. Popravdě si ale nejsem jistá, zda by záměna vůbec prošla, protože celkový vzhled Kájího, se díky jeho popularitě a vytíženosti dost změnil. Zážitky s Amí na něm zanechaly viditelné stopy. Ani nespočítám kolikrát byl vyválen na zemi, kolikrát upadl nebo ochutnal něco z Amálčina talíře…
A k tomu se váže další palčivá otázka… Kdy ho vyprat?
Rozhodně nepotřebuji, aby Amí viděla, jak ho peru. Umím si domyslet, jak často by se pak Kájí koupal ve vodě. 🙂 Zároveň to ale nemohu udělat ve chvíli, kdy spí, protože ho na spaní potřebuje. Při usínání vždy žmoulá v ruce jeho ouško nebo nožku, shání se po něm i v noci, když se nabudí. No, je to oříšek, ale už by to vážně potřeboval jako sůl, neb postupem času změnil kožíšek z bílého na šedý.
Vlastně mi to všechno připomíná trochu příběh z filmu Kuky se vrací. Kájí se k nám také nakonec vždy vrátil. A i kdyby se z Kájího, stejně jako z Kukyho, začaly časem sypat piliny… jsem si jistá, že toto přátelství jen tak neskončí.
*zdravíme Ježíška do Opavy 😉