Už od chvíle, kdy se Amí narodila, hledám recept, jak být dobrou matkou. K nekonečné radosti, že mohu svou holčičku držet v náručí, se velmi brzy připlížila nejistota a strach z chyby. A ke svému překvapení vlastně na tom nejsem o moc lépe ani teď, když je Amí už 2 roky na světě.
Nejdřív jsem samozřejmě řešila obavy typu: Zvládnu jí nakrmit? Nedržím jí nějak blbě? Proč pláče? Nemá nedostatek spánku? Nemůže to ohrozit její vývoj? Neměla by už držet hlavičku? Ta barva hovínka se mi vůbec nelíbí!? 🙂 Od té doby uběhl nějaký ten čas, ale já si jistější nepřipadám. Tenhle strach je ve mě dál, jenom změnil svoji podobu. A týká se témat, která jsou pro její další život vlastně mnohem zásadnější.
Řešíme otázky výchovy. Kde najít radu, na koho se obrátit? Často je první rádce internet. Najdete tam všechno, miliardu metod, milion osvědčených rad, a nekonečně zaručených, správných postupů “jak se zachovat, když…”. Čím víc máme informací, tím spíš se ale můžeme cítit ztraceni… zvlášť, když jde o informace zcela protichůdné, navzájem se vyvracející…
Máme spoustu alternativ a každá hlásá, že je tou jedinou spásnou. Připomíná mi to hlásání nějaké náboženské sekty:
“Jsme ta jediná správná církev, přidej se k nám nebo půjdeš do pekla!”
“Neděláš to jako my? Jsi ŠPATNÁ MATKA! To jak se tvé dítě chová, je jenom tvoje vina! (A možná i vina tvých rodičů, kteří Tě vychovávali taky blbě…)!”
Fajn… to mi tedy opravdu pomohlo… Jako, já nevím jak vy, ale hned se cítím líp. ?
Někdy mě to nutí k zamyšlení, zda nám opravdu chtějí pomoci vyřešit problém, nebo spíš podrývají naše rodičovské sebevědomí, abychom jejich pomoc tím víc potřebovali?
Není to tak jednoduché.
Jsem přesvědčena o tom, že neexistuje žádný univerzální způsob, jak být dobrým rodičem. Vždy záleží na mnoha, mnoha faktorech a každá snaha o univerzálnost nebo zjednodušení, je naprosto lichá.
Ano, některé myšlenky jsou dozajista prospěšné. Vždy je na místě pěstovat empatii. Co si budeme povídat, my rodiče se občas v záplavě stresu zapomínáme dívat na svět dětskýma očima. Nemyslím si, že je dobré na dítě křičet. Chovat se agresivně. Nebo nedej bože používat tělesných trestů. Je důležité hledat chybu především u sebe. A taky si jí uvědomit, omluvit se za ní, když jí uděláme. Ale zároveň si nemyslím, že když na dítě jednou zvýším hlas, vyroste z něj kriminálník! Komunikace některých organizací zabývající se výchovou, je velmi přímá, nekompromisní, a zároveň zkratkovitá. Její obsah mnohdy rodiče zastrašuje, než by doopravdy pomohl. Možná jsem přecitlivělá, ale vnímám to tak.
Žádné řešení není univerzální. Na některé dítě funguje něco, na další něco jiného. Jsme příliš rozdílní. Naštěstí.
Naše matky a naše babičky to měly v tomto ohledu mnohem jednodušší. Měly velmi omezené zdroje informací. Zeptaly se maminky, kamarádky, přečetly knížku s nejnovějšími poznatky, a tím udělaly maximum pro to, aby měly dobrý pocit. I možnosti sdílení byly velmi omezené. Teď je to jiné. V záplavě informací těžko hledáme správnou odpověď. Je třeba si uvědomit, že i výchova dětí vždy podléhá trendům a je velmi pravděpodobné, že si naše děti budou ťukat na čelo, až jim jednou povyprávíme o moderních metódách naší doby. Svět totiž bude zase někde úplně jinde…
Tak co si počít? Nepodléhejme tlakům z okolí. Vzdělávejme se, nalezněme směr, kterým chceme jít… a spoléhejme především na své pocity a intuici. My jsme rodiče a máme ke svému dítěti nejblíž, ne paní či pán z obrazovky. Naslouchejme našim dětem, protože nám toho říkají opravdu hodně, jen je musíme chtít poslouchat. A dbejme na to, aby měly vždy dostatek naší lásky a našeho pochopení…. to pro ně znamená úplně nejvíc.