Přišel ten obávaný den. Den, na který se nikdo z nás netěšil. Den, který jsme odkládali téměř jeden rok… Ten den, kdy se náš „Méďa“ vydá na svou poslední jízdu…
Bylo zasněžené sobotní ráno. V Praze napadlo přes noc asi 20 cm sněhu. I přes to, jsme skálopevně rozhodnuti, že dnes odjede Tom s naším stařičkým Mercedesem na vrakáč.
Už uzrál čas. Nemůžeme to přeci donekonečna odkládat. Nikdy bych si nepomyslela, jak těžké bude, rozloučit se se starým autem. Že zrovna tohle budeme tolik prožívat a řešit. Proboha, vždyť je to jenom auto! Jenom věc, která dosloužila…konec… tečka… finito…
Jenže jsou to i vzpomínky…nostalgie…sentiment… a je to kus života.
„A pro ten čas, který jsi svému autu věnoval, je to tvé auto tak důležité… Lidé zapomněli na tuto pravdu, ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za své auto.“
Omlouvám se Exuperymu za parafrázi citátu z jeho nejslavnějšího díla “Malý princ”. Ale věřím, že zrovna on by měl pochopení. Nejenom lidi, zvířátka,… ale i věci k sobě poutáme. Když pak přijde čas loučení, máte slzy v očích… a za nimi se Vám začnou promítat obrazy z minulosti…
Náš “Méďa”, jak jsme mu láskyplně přezdívali, byl u nás v rodině 20 let. Koupil ho můj táta, když mi bylo 13 let. Výběr nového vozu, bylo u nás tehdy velkým tématem. Ještě teď si živě pamatuji tu větu: „Holky, chtěly by jste zase Volvo a nebo Mercedes?“
„Mercedeeeees!“ zněla nadšená odpověď…
Když táta zastavil s novým autem před domem, zvědavě jsme se sestrou nalepily nosy na okno a zíraly s otevřenou pusou, na tu krásnou, nablejskanou limuzínu. No, limuzína to sice nebyla… ale nám to tak přišlo. Vždyť uvnitř byly kožené sedačky a dokonce se tam dalo pustit i cédéčko! To prostě luxus! Ihned jsme se vypravili na společnou projížďku…a byly jsme pyšné na to krásné auto, ve kterém se teď budeme vozit. 😀
Roky běžely a s Méďou jsme najeli stovky kilometrů po českých i zahraničních silnicích. Mou mamku odvezl do porodnice…narodila se mi nejmladší ségra… a o 15 let později vezl do porodnice mě…
Odstěhovali jsme s ním několik přátel, odvezli tuny věcí… dostal z nesnází spoustu našich známých. Později na mě táta Méďu přepsal, a tak se stal naším prvním, společným autem.
Jak čas utíkal najeté kilometry začaly být znát…
Rez začala požírat kusy karoserie, později si i voda našla své skulinky, kudy se dostat dovnitř. Méďa začal mít své “vrtochy”. Tu si řekl, že nenastartuje… tu zas, že se mu nechce zavírat okýnka… Někdy ho zas přestalo bavit ukazovat rychlost, kterou jedeme. Skvělým kanadským žertíkem byly i neustálé chybové hlášky ohledně brzd. Přebytečná vlhkost uvnitř, zas měla za následek neustálé mlžení skel zevnitř, takže řidič musel za jízdy neustále okna otírat hadrem, aby vůbec viděl na cestu. Za Méďův nejvtipnější majstrštyk bych označila zablokované rádio, které najednou nešlo ztlumit, přeladit a ani vypnout. “Já mám kocábku náram, náram, náramnou” s hlasitostí na max., řítila jsem pražskými ulicemi, netušíce, jak své auto přimět k poslušnosti.
O naše autíčko Tom i nadále s láskou pečoval. Doplňoval kapaliny, vozil ho do myčky, na opravy, snažil se o likvidaci rzi… ale čas byl neúprosný, naše auto se stalo zcela nespolehlivým vozítkem. O bezpečnosti raději ani nemluvím. I tak nám trvalo delší čas, než jsme si přiznali, že nám přestává vyhovovat a jeho čas se chýlí ke konci…
A ten konec tu byl právě dnes. Jedno oko nezůstalo suché. Snad nejsme jediní „cíťové“, protože jinak nevím, proč by u přepážky na vrakovišti měli připravenou pohotovostní krabici papírových kapesníčků.
Ale dojel tam sám… po svých. Bylo to skvělé auto. Díky Méďo, díky za všechno…