Jasně, plánovali jsme to, ale že se zadaří až takhle rychle, to nikdo nečekal. Ani jsem se nenadála a bylo to zase tady, JINÝ STAV. Ach, jak je toto české pojmenování trefné!
Vše bylo rázem úplně jinak. Co mi dřív vonělo, začalo mi smrdět. Co jsem měla ráda… teď už ráda nemám. Všechno co předtím fungovalo, najednou nefunguje!!! Člověku je zas nějak divně, připadá si tak nějak nesvůj. Tak, jako by Vám v mozku seděl malý vetřelec a zlomyslně tahal za nitky. A vy na to jenom zíráte a nestačíte se divit. Proč se budím uprostřed noci, s očima jak tenisáky, a ve dne chci spát? Proč je mi zase taková zima a jsem malátná? Proč se nemůžu normálně najíst? Nic nemá logiku a nic není tak, jak dřív.
Je to opravdu zvláštní období, období velkých zvratů a bouřlivých změn. Ale navenek se musíte tvářit záhadně, jak Mona Lisa. Hlavně pak v obávaném I. trimestru. Než všem vysvětlovat, co se pokazilo, je lepší to utajit. Hlavně nic nezakřiknout!
A tak je vám vlastně strašně blbě, ale musíte předstírat, že je vše v nejlepším pořádku. A to i v případě, že při pohledu na pokrm vaší kamarádky v restauraci zadržujete dávicí reflex. Nálady se vám mění, jak na běžícím páse, jste k smrti unavená a nemůžete pořádně najíst… ale jasněěě, vše je úúúplně v pohoděěě!
A aby toho nebylo málo, musíte odrážet všetečné poznámky ostatních. U známé milovnice piva, jako jsem já, je trochu komplikované vysvětlit, proč najednou nepiju bez toho, aby se něco provalilo. Dobrá výmluva jsou antibiotika, ale ta se nedají použít při častějším kontaktu s rýpavou osůbkou. To by bylo podezřelé.
Výhodou je, že když je to podruhé, trochu už víte do čeho jdete. To může být uklidňující i znepokojující zároveň:
Ty brďo, jak to budu zvládat s Amálkou?
Co když mi bude blbě?
Co když budu zase tak unavená?
Odpověď je nasnadě: Jó holka, prostě to budeš muset nějak zvládnout!!!
Na druhou stranu se už netrápíte naprosto zbytečnými obavami typu:
Co když se mi úplně zničí postava?
Co když budu mít strie?
Co když mi povisnou prsa?”
To vás totiž buď potkalo a nebo už jste prozřeli, že pokud se to stane, tak s tím stejnak nic nezmůžete. 😀
První trimestr je největší strašák. Maminku trápí zpravidla obavy, aby bylo všechno v pořádku a miminko se vyvíjelo tak, jak má. Učiněnou hrůzu z vás ale začnou mít i doktoři. Být marod v prvním trimestru je opravdový horror. Stran medikace se rázem dostáváte na úroveň kojence. “RADĚJI” a “PRO JISTOTU” vám lékař nepředepíše vůbec nic, takže návštěva jeho ordinace se stává úplně zbytečnou záležitostí. Musíte se plně spolehnout na svou imunitu, která je ale napůl mimo provoz, právě z důvodu těhotenství.
Takže za A) chytnete každý bacil, co zrovna letí kolem, za B) se každá banální viróza táhne jako hodně starý sýr.
I samotní gynekologové mají velký respekt. Do cca 12. týdne se tváří, že jste vlastně těhotní “tak napůl”. Jako jo, jste těhotná, ale vystavovat vám průkazku dříve než ve 12. týdnu raději ne… takže se tiše bojíte s ním. Když pak hrdě držíte průkazku v ruce a strastiplný první trimestr je za vámi, konečně přichází čas o tom všem říct. To bude překvápko! Za zvuku fanfár se ale dozvíte, že jediný překvapený jste tady vy, protože:
“si to všichni mysleli…a nebo DOKONCE věděli!”
“že to na vás bylo poznat”
“že jste se chovala úplně jinak” apod.
Můj domnělý herecký talent, zdá se, naprosto selhal…
I přes všechna úskalí a strasti jiného stavu, jste ale nebetyčně vděční za ten zázrak, který se ve vás odehrává. Kdo nezažil, může to pochopit jen stěží. Koukáte na to všechno a modlíte se, aby se nic nepokazilo. Aby bylo všechno v pořádku a vše šlo dál, tak jak má… a pokaždé když spatříte na monitoru ultrazvuku toho malého človíčka, zajíkáte se smíchem a štěstím, jako poněkud nezralý jedinec… ❤️