V životě jsou chvíle, na které by jste nejradši zapomněli. A pak jsou naopak ty, plné nekonečného štěstí, které chcete sdílet se svými blízkými, přáteli a rodinou. Rádi by jste šířili svou radost dál, podělili se s ní… A to je ten čas, kdy si nejčastěji vzpomenu na mou prababičku Boženku, která bohužel již není mezi námi. Stále mi nepřestává chybět a myslím, že to tak bude už po celý zbytek mého života.
Byla to úžasná žena, která nade vše milovala svou rodinu. Všechny naše radosti i starosti s námi hluboce prožívala. Byla tu vždy pro nás, ať se dělo cokoliv. A my zase pro ní.
Nesnášela samotu, celý život byla ráda ve společnosti lidí, nejraději pak mezi svými. Když jsme byly se sestrami nemocné, sedávala často u naší postele, vyprávěla nám pohádky, zpívala písničky, vařila nám čaj, aby nám nebylo smutno. Nikdy jí to nezapomenu…
Pamatuji si ji z dětství jako energickou, přísně vyhlížející dámu, která měla u ostatních přirozený respekt. Babi zavelela „DOMU!“ a nešlo odporovat. Kdybychom neposlechly, z jejích zelených očí začaly šlehat plamínky, a to byl signál, že bude zle. 🙂
Pod slupkou „přísné paní“ se však skrývala jedna z nejhodnějších a nejtolerantnějších bytostí, kterou jsem kdy poznala.
Dnešní ráno, bylo plné smíchu. Amálka se dobře vyspinkala a užili jsme si spoustu legrace a společných her. Nejdřív skákala po posteli a odpočítávala si to: „Čiii, osm, deset…“ a s hlasitým HOP!, vyhopkla do výšky, jako čertík na pérku.
Pak jsme hráli na schovku. S tatínkem se vždy schovala pod peřinku, po té na mě mocně vybafli. A já se samozřejmě hrozitánsky lekla 🙂
Za chvíli přišla s tím, že chce „ kokoko míko“. Netušila jsem co by to mělo být? Tom mi to osvětlil: „Přeci kolo kolo mlýnský!“
„No jooo!“ tak jsme dělali kolo kolo mlýnský a veliké BÁC!
V tu chvíli jsem si vzpomněla právě na naší babi. Takhle jsem s ní kdysi také chodila dokola a byla jsem při tom stejně neodbytná, jako Amí. Babička by si bývala nejraději konečně sedla, ale já jí nechtěla propustit. 😀 Tyhle všechny možné říkanky, pořekadla, básničky… to bylo její…hodně jich znám právě od ní…
V tu chvíli jsem měla jsem slzy na krajíčku. „Hrozně mi chybíš babi, kéž bys mohla vidět, co už se Amí všechno naučila. Určitě bys z ní měla radost, jaká je to šikovná holčička.“
V hlavě mi zněl můj tichý monolog, a slzy mi při tom kanuly po tvářích.
Pak jsem si všimla, že mě Amálka pozoruje. Dívala se mi hluboko do očí a já začala dělat, že mi jen něco spadlo do oka, a už je to dobrý.
Pak vstala, objala mne a řekla: „Maminko!“
Už zase jsem slzela… nešlo to jinak.
„Maminko, na!“ podala mi své dva nejoblíbenější plyšáky Koka a Kájího.
Vzala jsem si je do náruče a přivinula je…
„Děkuji“ špitla jsem.
Amí na mě pořád koukala a pak řekla: „Jsi lepší?“
Mé slzy se rázem proměnily v pobavený smích.
„Ano Amí, už jsem lepší, děkuji Ti.“
Znovu mi pak podala Koka a Kájího k pomazlení, jako by tomu úplně nevěřila, a později mi i nabídla dudu, ale toho jsem s díky vzdala. 🙂
Myslím si, že babi tu s námi pořád je… nedokážu přijmout opak. Jen je teď na jiném místě, odkud nás bedlivě pozoruje, usmívá se na nás a drží nám palce.
A třeba viděla i dojemnou scénu z dnešního rána… ❤