Lednička zela prázdnotou. Už nemáme ani oblíbené “jajíčko”, ani “kuže”, ani “okuku”… a bohužel ani “žepu”. A tak se těhotná ženská s akční dvouleťačkou vypravily na dobrodružnou cestu, na nákup.
Vzít kočár nebo ne? Toť otázka. Někdy může být dobrým pomocníkem, když dítě odmítá jít dál. Také se tam dá uložit část nákupu… Ale na druhou stranu táhnout se v obchodě mezi regály s košíkem, kočárem a při tom dohlížet na Ami, drandící mezi regály? Tato myšlenka mě dokonale odradila. Kočár neberem… půjdeme pěšky. Nákup dáme do batohu a rezervní tašky. Tak jdem!
Cesta šla velmi dobře. Ami mi vzorně hlásila každou zelenou na přechodu a dokonce přiměla jednu neposlušnou paní zařadit zpátečku, když zvažovala přeběhnout na červenou.
“Není zelená!” zahlásila rázně.
Paní raději ze svého původního plánu poslušně vycouvala.
I já jsem byla ráda. Alespoň jsem nemusela vysvětlovat, proč my musíme čekat na zelenou a paní ne.
Netrvalo to dlouho a byly jsme v obchodě. Amálka si vyžádala penízek na košík a jeli jsme vstříc regálům. Cestou mezi nimi mi Amí neustále připomínala, co všechno se musí ještě koupit a komentovala vše, co jsem uložila do košíku. Samozřejmě v něm průběžně končilo i spoustu blbin, které jsme původně vůbec neměly v plánu koupit.
“Ami tak to ne, buď koupíme vajíčko, nebo želepásky, ale obojí ne.”
Ami to akceptovala, tentokráte vyhrálo kinder vajíčko.
“Eště nemáme auto-vlak!” připomněla Amálka své oblíbené těstoviny s motivy dopravních prostředků.
No jo… ale kde jsou? Obrátily jsme obchod vzhůru nohama, ale těstoviny nikde. Asi je přestali vyrábět. To je špatná zpráva…
“Já ci auto vlak!”
Následovalo dlouhé vysvětlování, že auto-vlak není. Amí byla popravdě touto informací zdrcena. Asi budu muset zavolat infolinku Lidlu, aby okamžitě sjednali nápravu… 😃
Už to vypadalo, že máme vše potřebné a bohužel i nepotřebné. Šly jsme tedy k samoobslužným pokladnám. Ami hezky pomáhala. Podávala mi věci z košíku a já jsem začala mít výjimečný pocit, jak jsme to tentokráte krásně zvládly.
“Sedlácký, farmářský, chalupářský, kovářský, řemeslný…” do pytle jak se ten chleba vlastně jmenoval? Chvilku jsem se zamyslela a…
“Třísk!”
Z mlžného oparu mých myšlenek mě vyvedl hlasitý rambajs. Prvních pár sekund mi nedošlo, že to nejspíš bude od nás. Otočila jsem se a spatřila Ami s děsem v tváři a pod ní rozbitou sklenici s tím nejhorším, co se snad mohlo rozbít. Sklenici s červenou řepou.
“Béééééé” spustila Ami slzavý vodopád.
Snažila jsem se jí uklidnit, že to se stává a jen koutkem oka vnímala rozhořčené pohledy ostatních lidi, říkající jednoduché sdělení.
JAK JEN TO TA ŽENSKÁ MOHLA DOPUSTIT?
Cítila jsem se provinile, jako malá školačka co přinesla v žákajdě kouli. Bylo mi trapně a splašily se ve mě emoce. Chvilku jsem se musela sama přemáhat, abych se k Amí s tím brekem nepřidala. To už tu byl personál obchodu, který z nás měl také očividnou radost. Pán ale zachoval dekórum. Ujišťoval mě, že se nic neděje a odevzdaně šel ten svinčík uklidit.
Opakovaně jsem ze sebe koktala omluvu a při tom se snažila domarkovat nákup. Amí jsem nepřestávala utěšovat, ale moc to nepomáhalo. To už kolem nás projížděl pán s obří luxovaco-stírací mašinou a neobratně rozmazával řepu po dlažbě.
“Tu řepu samozřejmě uhradím” špitla jsem, když byl nejblíž nám.
“To není potřeba, to my odepíšeme” řekl pán až nečekaně mile na to, co se před chvilkou stalo. „Můžete si skočit pro novou”. Poslušně jsem si vyzvedla novou řepu a tentokrát ji raději nedávala z ruky.
Když jsme z obchodu odcházely a obsluhu pokladen míjeli, znovu jsem poděkovala za laskavost a omluvila se za naše extempore. Cítila jsem obrovský vděk, že na mě tentokrát nikdo nekřičel a vyřešilo se to úplně v klidu. Bylo to jako balzám na duši.
I Amálka si z obchodu odnesla docela slušnou lekci. O našem zážitku vyprávěla ještě dlouhé hodiny po té. Chuť k jídlu jí to ale nezkazilo. Hned po našem příchodu domů už gurmánsky vychutnávala porci své oblíbené řepy…