Bylo téměř poledne a já řešila jeden klasický rodinný multitasking. Unavené dítě, znuděné dítě, hladový manžel. Všichni něco chtěli a všichni to chtěli hned.
Přednost dostal Tobík, kterého jsem uspala v babyvaku. Jeho halekání se rychle stupňovalo a znemožnilo by plnění dalších úkolů. Amálce jsem slíbila hraní po obídku a zatím jí pustila „Tlapkovku“ s nadějí, že ji to snad na chvíli zaměstná.
Běžela jsem dát na plotnu hrnec s vodou na špagety. Ještě sůl…
„PRÁSK!!!“ ozvalo se náhle z vedlejší místnosti.
Nakoukla jsem do obýváku, kde na mě čekal zapomenutý nočník s jeho vylitým obsahem. To mi teď vážně scházelo…
„Prosím Tě, skoč si na ten druhý Ami, já to jdu uklidit…“
„Já nemůžu mamiii! Já to nezvládnuuu!“ protestovala, aniž by se o něco vůbec pokusila.
Ukazuji jí cestu kudy má jít…marně.
„Já už to nevydržííím. Já se počůrááám“ skučela hystericky.
S patrnou nechutí jsem jí donesla druhý nočník, abych předešla větším škodám. Už jsem nebyla zdaleka tak klidná, ale držela jsem se.
V kuchyni mezitím voda vřela podobně jako moje nervy. Všimla jsem si toho však příliš pozdě…hrnec přetekl a deska se s hlasitým pípnutím vypla.
„A mě hasne u vaření, pro tebe ty zlobo, Ty!…“ oprašovala jsem v duchu verše z Erbenovy Polednice…
„Grrrr ghrrrr áááá“ pištěla Ami ve vedlejším pokoji. Tentokrát jí nešly nandat gatě, tak se vztekala…
„…že na tebe nezvedníku polednici zavolám“ šlo mi hlavou dál, stříkajíc na podlahu Sanytol…
„Jsem unavenaaaaa“ kvílela Ami znovu z obýváku…
a já už pěnila jako papiňák…
Polednici jsem ale nezavolala, páč vím, jak neslavně to v té básni dopadlo. Za to mě volal PPL kurýr, jestli bych mohla převzít balík. Nemohla.
Poprosila jsem ho ať ho hodí přes plot, že teď řeším důležitou krizi. Naštěstí měl pochopení. Ami následně udělala další scénku, když jsem jí žádala o pomoc s balíkem, to už se bez zvýšení hlasu bohužel neobešlo. A tak se urazila, odešla trucovat do postele a já dodělala konečně relativně v klidu ty špagety.
No, a jak to nakonec všechno dopadlo?
Hladový táta, co se vrátil z homeoffice roboty oběd hltal tak, že se málem zadusil.
Matka se zastavila ve snaze sníst pár soust, a dítko, které celou tu dobu táhla na hrbu se probudilo a začalo vřískat jak nazgûl.
A Amí? Snědla pár soust a po 1 hodinovém vrtění se v posteli konečně usnula…
Tak to bychom měli jedno zdařilé polední intermezzo. Někdy se hold nedaří. Naproti tomu, dílu K. J. Erbena jsem porozuměla dokonale až teprve nyní.