Den našeho odjezdu na dovolenou se se přiblížil na jeden jediný den. Nervozita stoupala, stejně jako naše očekávání. Tohle bude naše poprvé. Poprvé u moře jako rodina. První let s Amí na klíně.
Týden před odjezdem byl náročný. Jako by snad nestačilo, že člověk musí pořídit spoustu nezbytností s sebou, zajistit eura, pojištění…
Zrovna totiž na zahradě dozrály třešně a vy máte pár dní na to je sklidit, zpracovat, rozdat…aby Vám neshnily a nespadaly před očima. A to by byl fakt hřích!
K tomu vám, jako na potvoru, také brzy vyprší parkovací oprávnění… domácímu mazlíčkovi propadne očkování… zkrátka máte hlavu jako pátrací balón. Dá se to všechno vůbec zvládnout?
Den před odletem jsme si museli přiznat, že se do svých, zapůjčených zavazadel prostě nevejdeme a musíme pořídit aspoň jeden velký kufr navíc.
Prodavačka v obchodě měla evidentně velmi ráda kufry, nikoliv však malé děti. Jako by to malá Amí vycítila, začala se předvádět v tom nejhorším světle. Pobíhala po obchodě jako splašená, na všechno sahala, přeskládávala zboží, vizitýrovala obsah výlohy, lezla na prezentační plochy. Zkrátka dítě na zabití.
A já za ní jen vlála: “Nech to! Nesahej na to! Neběhej tady! Nech to být!”
Samozřejmě to bylo k ničemu. Situace vyeskalovala asi po 5 minutách strávených v obchodě, kdy se Amí s hlasitým: “AUTA !!!” rozběhla ke koberečku s auty, žel zakopla a třískla se kam jinam, než rovnou do hlavy. Smutné na tom bylo, že jsem jí byla neustále v patách, ale přes to jsem tomu nemohla nijak zabránit.
Přislíbili jsme, že se ještě vrátíme. Doprovázeni hlasitým řevem jsme opustili prodejnu. Následoval úprk na WC, kde jsme vybrakovali zbytek utěráků na ruce, abychom je následně namočili ve studené vodě a použili na chlazení vznikající boule. To ale nebylo ideální, tak jsme si v KFC vyprosili trochu ledu, který jsme do papírových ubrousků zabalili. Nic lepšího jsme po ruce neměli. Při přiložení studeného Amí vždy přidala na intenzitě svého pláče a pro silnější zážitek přidala i srdceryvné” “Maminko!!! Maminko !!!”. Tím jsme si získali ještě větší popularitu a pozornost všech přihlížejících.
Odplížili jsme se zpět do prodejny jako spráskaní psi. Amí mi visela přes rameno jako oukropeček a stále vzlykala. Bylo nám jí líto a báli jsme se, zda nebudeme muset navštívit pohotovost. Naštěstí to nebylo potřeba, zůstalo jen u pěkné boule, která nyní zdobila Amálčino čelo. Kufr jsme nakonec vybrali a vyslechli při tom i několik nevyžádáných historek. Mimojiné i informaci, že má paní prodavačka doma nejlepší kufr na světě, což jsme určtě potřebovali vědět :-). Amálka mezi tím zase ožila a s kufrem, který byl větší než ona sama, si to štrádovala obchodním centrem…
Tak to bychom měli. Večer jsme s pomocí králíčka Binga konečně zabalili a já doufala, že nikdo do zítra neonemocní…