Spaní, to je u nás prostě věčné téma už od doby, co byla Amí minimimi. S transformací z kojence na batole, získalo i uspávání úplně nový rozměr. Amálka totiž přišla s novou taktikou, jak usínání prodloužit nebo se mu pokud možno úplně vyhnout. A je po čertech vynalézavá!
Tak třeba dneska. V 13:20 Amálka zahlásila, že by si dala “míško” (mlíčko). Nechtělo se mi věřit, že by už šla spát, když většinou usíná až po druhé hodině, ale vypadala vcelku unaveně, tak jsem si řekla OK, jdem na to.
Co pak následovalo? Amí vyzkoušela snad všechny způsoby, jak zůstat vzhůru a neusnout. Tímto bych Vám je v několika bodech stručně popsala jeden po druhém:
Zdrhačka z postele
Hned po mlíčku se Amí pokusila zdrhnout z postele. Kdo uteče ten vyhraje, praví staré heslo. Co kdyby jí to prošlo a mohla by si zbytek odpoledne hrát?
Dožadování se nezbytností
Zdrhačka neprošla, z čehož byla Amí viditelně zklamána. Je to nefér! Jak může spát bez Koka, Tulíka, Pigiho… jednoho králíka, druhého králíka… třetího králíka… lega…oblíbené knížky…papírku od bonbonu? To přece nejde!
A teď navíc přišla na to, že má obrovský hlad a dala by si MŇAMI!!!… Nebo aspoň PITÍ!
Přetahovaná o dudlík
Přinesené nezbytnosti očividně ke spánku nepřispěly. Spíše naopak. Když už jsem zamezila přístupu ke všem věcem v dosahu, které by Amí zajímaly, musela využít toho jediného, co ještě měla – dudlíku. S dudlíkem se dá dělat mraky věcí: můžete se snažit si ho vyrvat, kousat ho, dudat ho obráceně… v jednom koutku, v druhém koutku…
Kung-fu legenda pokračuje
Když Amí dudlík náležitě prozkoumala, nastal boj tělo na tělo. Není nad to, si před spaním trochu potrénovat svalstvo, že? Amí to vzala z gruntu, zařadila bolestivý chvat na moje, již tak pochroumané rameno, ( z čeho asi? kdo tipuje “z neustálého nošení Amí na rukou” získává zlatého bludišťáka) a pak jsem to koupila rovnou do zubů.
Temně hučí Niagára
Zatímco jsem předstírala knokout a zařadila strategii mrtvého brouka, Amí se snažila ohlušit mě hlasitým hučením. Později zařazuje vokály, ááá, ééé, ííí, óóó, úúúúú a pokouší se foukat přes dudlík (to totiž ještě nikdy nezkusila a je to taky děsně vzrušující!).
Čas ukázat co všechno už umím!
Už jsem začala vypadat malinko zoufale. Amí to zřejmě pochopila tak, že by mě měla něčím rozptýlit. Je čas ukázat, co všechno už umí!
„No“ (nos) ukazovala Amí na můj nos (já pokračovala v taktice nečinnosti a předstírala hluboký spánek).
„Koko“ (oko) malý prstík se zabořil do mého očního víčka. S bolestivým zaskučením jsem se odvrátila se na druhý bok. Tak to úplně nevyšlo…ale umí přece ještě spoustu dalších slov!
Takže mami: “Máma, Táta, Hopi, Pití, Mňami, Béé, Bůů, Bobo, Hafí, Auto, Bus, Kolo…”
To už jsem byla jsem ve fázi tichého zoufalství a zároveň kalich trpělivosti po takřka hodinovém úsilí začínal zvolna přetékat.
Máma = prolézačka, trampolína, horská dráha
Máma je asi mrtvá… nebo spí. Nejlepší příležitost vyzkoušet si na ní trochu akrobacie! Následovala chvíle, kdy jsem se stala prolézačkou, trampolínou a horskou dráhou zároveň… Mimochodem, vždycky jsem snila o tom, mít na hlavě něčí zadek…
Najednou vše ztichlo. Amálka při přelézání mého boku vytuhla. V plané naději jsem věřila, že už, už klimbá, když v tom jsem uslyšela “CVAK”. Vzpřímila jsem se, abych se podívala co se děje a spatřila Amí, jak láme nožičky mých brýlí. Kde je sakra vzala???
To už kalich opravdu přetekl. Asi po stopadesáté jsem Amí vrátila do vodorovné polohy, odvrátila jsem se na bok a tiše supěla. Vyslechla jsem několik nesouhlasných vzlyků… a pak přišlo konečně pravidelné oddechování… ta nejkrásnější píseň všech matek.
Dneska to nebylo zadarmo. Mám cca hodinu na to, to všechno rozdýchat než začne druhé kolo – zabavit na odpoledne to naše milé zlatíčko.