Sedím v kuchyni, nohy nahoře. Je brzy ráno a všichni ještě spí. Poslouchám vrnění automatické pračky, v ruce šálek čaje a hledím z okna, jak letní větřík ohýbá větve stromů venku. Je ticho, ticho před bouří. Za chvilku se dozajista ozve: “Maminko, de si?” a začne obvyklý denní kolotoč.
Dnes jsem se vzbudila dřív, protože mě Amí zas volala ze spaní a já narozdíl od ní, už neusnula. Beru to ale pozitivně. Stihla jsem toho hodně udělat, přemístit si sazenice na zahradu, poklidit kuchyň, udělat snídani i obvyklou ranní hygienu. Také jsem podnikla záchrannou akci pod krycím názvem “dýně”. Co obnášela, nechám dnes na vaší fantazii. Teď mám chvilku i pro sebe. Mohu se zahloubat do svých myšlenek, nebo vzít papír do ruky a popsat další podivuhodný zážitek ze včera.
Byl večer a do spánku nám zbývalo ještě několik hodin. Tak jsme se s mužem po dlouhé době rozhodli, pustit si díl seriálu “Vyprávěj”, který máme už asi rok rozkoukaný a marně se snažíme ho dokoukat. Byl to díl docela zásadní, ale nebudu vás zatěžovat zdlouhavým popisem. Podstatné je, že jedna ze stálých postav seriálu spáchá sebevraždu oběšením. Naštěstí byla scéna natočena velmi decentně a já si naivně myslela, že si toho Amí v zápalu hry ani nevšimne. To jsem se mýlila.
“Jé-je… pán…” obrátila ke mě Amí svůj vážný, zaražený pohled, který byl následován dlouhou odmlkou. Ve mě by se krve nedořezal.
“Pán není…” řekla a padla mi do náruče. Dlouze jsme se objímaly a mě mezi tím zas vytryskly slzy gejzírem. Zároveň přiznávám, že mi z té situace běhal trošku mráz po zádech.
“Pán není… není pán…” stále opakovala a já vůbec netušila, jak ta moje malá holčička může chápat, co se v tom filmu stalo?
Zdá se, že může. I přes to, že jsme s ní o smrti zatím nic neříkali. Nebyla jsem si jistá, zda by to chápala. Myslela jsem si, že na to je zkrátka ještě moc malá.
Je to možná divné… ale děti to nějak vědí…
Mám v paměti jednu podobnou situaci asi 15 let zpátky. Tenkrát to byla má, v té době ani ne tříletá sestra, která u nedělního oběda pohlédla najednou k nebi a řekla: “Cézar není u babičky…on už je v nebi, že jo mami…”. Všichni jsme z toho byli úplně hotoví a nedokázali jsme pochopit, jak to může vědět? Že by to nějak vycítila z našeho chování? A nebo že by děti opravdu měly kontakt s nějakou jinou dimenzí, kam my dospělí už nemůžeme proniknout?
Možná obojí…