Přiznávám, že s mateřstvím vzala péče o svůj vzhled jaksi za své.
První měsíce s Amí, byly spíše bojem o přežití. I základní potřeby, jako třeba: najíst se, napít se, umýt se a dojít si na záchod, staly se tak trochu mission impossible. Ještě teď mám v živé paměti její srdceryvný pláč, kdykoliv jsem sedla k právě ohřátému jídlu. Možná by to spravily špunty do uší, ale na to má žaludek málokterá máma. A já mezi ně nepatřím. Takže když se někdy zadařilo pozřít teplý pokrm nebo dát rychlou sprchu bez pláče, bylo to na bouchnutí šáňa.
Později jsme se zvolna přehoupli do fáze “pohodlí především”. Základní potřeby se už daly zvládnout, ale času bylo nadále jako šafránu. Musela jsem pečlivě volit mezi několika variantami. Zvládnu se najíst a nebo nalíčit? Můžu se vyspat o 15 minut déle nebo si vybrat nějaký šmrncovní outfit?
Můžete si tipnout, jakou variantu jsem nakonec zvolila. 🙂
Na sociálních sítích jsem byla poučena o tom, že každá maminka může být krásná. Je to jen otázka priorit. Ano… to mají určitě pravdu tydlecty internety. Ale já mám v mozku asi stále kus neandrtálce, který si raději zavdá kus žvance a nějak to přežije…než aby byl krásný, ale tuhý.
I tak mám někdy černé svědomí. Často si vzpomenu na jeden starý rozhovor s Agátou Hanychovou, který mě občas budí ze sna. Shlédla jsem ho čirou náhodou před 17. lety, ale už tehdy se mnou mocně zacloumal…zejména pak jeho hluboký obsah nesoucí poselství pro nás matky…
V rozhovoru Agáta vyjádřila své rozčarování, nad matkami, které se vláčí za kočárkem v teplákách, mikče a ještě k tomu, no podržte se…JSOU ÚPLNĚ NENAMALOVANÉ!!!???
“Nechápu, proč si nedají aspoň tu řasenku?!” to je ta věta, která mě pronásleduje jako stín…
Když si promítám v paměti naše každodenní výpravy ven…vlastně to docela chápu PROČ. A nechápu, co na tom kdo nechápe… ??? ( Agáta už to možná taky chápe, protože se mezitím stala také několikrát matkou…) Pro jistotu ale níže malý pokus o vysvětlení a malý vhled do naší reality.
Máme sraz s kamarádkou. Ami se odmítá obléknout a schovává se mi. Naháním jí půl hodiny po celým bytě. Čas běží a já už vím, že na schůzku dorazíme sotva včas. Vyjednávám, argumentuji, přemlouvám ji… Pak se mi Ami konečně podaří přesvědčit, že minutu postojí, abych jí oblékla. Rychle musím využít vzniklé příležitosti, než si to rozmyslí. Pak na sebe rychle hodím mikču, legíny, bundu…mezi tím už Ami kňourá, že už chce jít ven. “Mami, mami pojď už!” skučí útrpně.
BEZVADNÝ.
“No jo, prosim tě už jdu, ještě si musím vzít boty!” hopsám celá v nervu na jedné noze, s botou napůl obutou. Čím víc spěchám, tím víc mi to nejde…
„Mám klíče? Do pytle, nechala jsem mobil na nabíječce!“ rychle se vracím a podnikáme rychlý úprk z bytu… UF!
Po řasence jsem ani nevzdechla…
Odcházím nenamalovaná s vděčností,
…že se Ami mezi mým převlékáním nestihla polít nebo pokadit, a nemusela jsem toto martyrium absolvovat znovu…
..nebo že mi pod záminkou něžného objetí, neutřela tajně soplíka do ramene… a tak ze mě není ještě větší matka šmudla v mikině, než doopravdy jsem…
Tímto skládám hold všem maminkám, které i přes tohle všechno zvládají vyjít ven jako bezchybné madony. Jste pro mě opravdovým zjevením a obdivně k vám vzhlížím pokaždé, když některou z vás potkám…a potupně se zachumlávám ještě hlouběji do své šály a dělám, že tu nejsem… ?